Další kanoistický rok za námi. Spousta životních změn, ale jedna věc zůstává pořád stejná. Moje láska ke sjezdu na divoké vodě a nadšení ze závodů a tréninků.

Největší emoce potom přicházejí především na mezinárodní scéně, kde jsme měli v průběhu letošní sezony celkově dva velké mistrovské závody. 

Prvním z nich bylo mistrovství Evropy ve sjezdu na divoké vodě do 23 let, které se konalo ve Švýcarsku. Tam jsme odjížděli začátkem července, takže jsem se trochu bála, jestli jsem mírně nepodcenila sportovní přípravu kvůli školním povinnostem. K tomu jsem byla v průběhu celé akce rozpolcená, jak rozvrhnout síly mezi obě kategorie, které jezdím – singl a kajak. Přesto všechno to byl nakonec velmi vydařený závod. Šla jsem do obou kategorií naplno, nehledě na rozdílné medailové šance a udělala jsem dobře. Podařilo se mi na singlu vyjet jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili a k tomu krásné 5. místo z dlouhého sjezdu na kajaku.

Celou dobu na ME jsem ale myslela ještě na jeden závod, který se měl konat v první polovině srpna. Tím bylo mistrovství světa dospělých v krásném španělském městečku Saberu. To byla ta jedna chvíle, jeden moment, ke kterému směřovala celá moje sezona. 

Startovala jsem pouze v kategorii singlířek. Tenhle rok se mi bohužel po velmi těsném souboji nepodařilo probojovat do týmu na kajaku a skončila jsem jako první náhradnice. Chvilkové zklamání vyvážila ale obrovská výhoda, která plynula z toho, že jsem se mohla 100% věnovat jen jedné kategorii.

Naplno jsem se koncentrovala na svou jízdu a po velmi těsném souboji (konkrétně o 0,01 sekundy) jsem skončila ve sprintu na 3. místě. Když jsem sledovala v cíli výsledky byla jsem v jednu chvíli naprosto přesvědčená, že právě tahle setina sekundy mě bude stát medaili na MS. Jedna z mých českých kamarádek ale udělala těsně před cílem chybu a já se tak mohla těšit ze své první velké seniorské medaile.